NEUSTÁLE DOKOLA

Při příchodu do porodnice, následoval jako první bod programu monitor. Malý opět krásně spolupracoval, takže dle slov porodní asistentky a poté i paní doktorky, byl jeho výsledek úplně ukázkový. Po provedení monitoru mi porodní asistentka změřila tlak a zkontrolovala moč - obojí v normě, v pořádku.. Následně mě tedy odvedla do čekárny, kde jsem se pohodlně usadila a čekala až přijdu na řadu. A v duchu jsem si, stejně tak jako každý den, říkala: „Prosím, až mě dnes bude vyšetřovat, ať mi řekne, že už se malý chystá ven. Že už to celé nebude tak dlouho trvat. Mě už to tak strašně moc nebaví, už to chci mít za sebou.." Po několika minutách, kdy jsem si neustále opakovala to samé dokola, se někdo tam nahoře rozhodl, že mi ukáže, jaké hlouposti to řeším a jak mám být vděčná a ráda za to co mám..

POTŘEBNÁ FACKA

Do čekárny totiž vešel pan doktor s pacientkou. Usadil jí naproti mně a řekl jí, ať chvíli počká, než se jí ujme jedna ze sester. V moment, kdy jsem zvedla oči a paní si prohlédla.. Dostala jsem, jak se říká, pořádnou facku..

Paní měla zarudlé oči, bylo vidět, že je unavená, vyčerpaná.. Byla celé bledá, tiše brečela a hladila si propadlé bříško. I když nevím, co přesně se stalo, bylo mi jasné, že ona do toho vysněného, šťastného finále nedošla..

V tu chvíli jsem si uvědomila, že není vůbec důležité, jestli se malý rozhodne přijít na svět zítra, za týden a nebo za dva. A že už vůbec není vhodné nadávat na to, jak mě celá tahle životní etapa zmáhá..

Jsou totiž slečny, ženy, dámy, kterým osud nepřál. A které by za takové „potíže", jaké řeším já a většina nastávajících maminek, daly cokoliv..

Od dnešního dopoledne tak přestávám řešit, jak moc je mé tělo připravené.. Nechci to vědět! Mám už jen jedno jediné přání - ať si malý vykoukne, až uzná on za vhodné, hlavně ať jsme oba v pořádku a zdraví.

Pohodovou středu všem.

Petra